40.léta
Druhá světová válka znamenala omezení v mnoha směrech. Jedno z nich se odrazilo v módě. Fabriky se přeorientovávaly na vojenský průmysl a většina materiálu padla na uniformy. Módní salóny se uzavíraly. Ženy však o sebe nepřestávaly dbát. Stoupala obliba domácího šití, jelikož na zakázkovou módu nezbývaly peníze. V této době mnoho časopisů pro ženy vydává střihy a návody na ušití šatů či obnovení těch starých. Heslo této doby bylo: "Uskromni se a udělej si sama!". Veškerý materiál, který je hezký se hodí na nové šaty, ať už se jedná o ubrus či závěs míří na šicí stroj. Častá je kombinace dvou odlišných materiálů pro jedny šaty, jelikož jeden by na celé šaty nevystačil. V různých zemí však byly velké rozdíly v oblékání. Zatímco Pařížanky se nestyděly ani ve válce výrazných kreací, jenž symbolizovaly odpor k okupantům (nosily šaty zvláště v národních barvách), v Anglii zavládla přísná skromnost - určení počtu knoflíků, záhybů, našívané kapsy byly zakázané.
Krása 40.let měla symbolizovat skromnost, důstojnost a vznešenost nad denní válečnou realitou.
Dokonce vydala nařízení o délce sukně a povoleného množství materiálu pro daný typ oděvu. Volí se tlumenější a decentnější barvy a to i na královském dvoře. Zvláště hedvábné šaty byly v této dekádě tabu, vyjma Francie. Veškeré hedvábí muselo jít na padáky. Mezi britskými frivolnějšími ženami se těšilo oblibě nechat si ušít spodní prádlo z padákového hedvábí od sestřeleného nepřátelského letce (Seelingová 1999, 199). Vzhledem k nedostatku pravého hedvábí stoupá produkce umělého (zvláště USA). Pouze Francouzky si dovolují i ve válečných letech nosit a šít z pravého hedvábí a ani se neomezují ve spotřebě materiálů, i přes nařízené míry a zákazu pravého hedvábí. A to ryze z odporu. Čím více jej padlo na francouzskou módu, tím méně zbylo pro okupanty. Francouzské módní salóny, i přestože jejich zakáznice se nyní sestávaly z řad manželek, milenek a přítelkyň německých důstojníků, se snaží pro své módní přehlídky zaměstnat co nejvíce lidí, čímž se vyhnuli nuceným pracem, a vyplýtvat co nejvíce látek na zakázky určené Švýcarům, Španělům a manželkám velvyslanců neněmeckých národů. Francouzská móda je v této dekádě velmi barvená, drzá, neomezuje se v ničem, symbolizujíc vzdor vůči válce a okupantům. A vzdoru vůči jednomu nápadu, kterému nejedna francouzská hlava nerozuměla a nepobírala. Hitler chtěl centrum pařížské módy zrušit a vytvořit nové v Berlíně, z čehož byli francouzští módní návrháři v šoku. Podvolení se a nevzdorování vůči tomuto plánu by znamenalo zasadit zásadní ránu do francouzské hrdosti, čehož si byl Hitler vědom, nešlo mu ani tolik o to vytvářet německou módu jako zlikvidovat francouzskou národní hrdost a odbojného ducha.
Okupovaná Francie. Kolo se stalo oblíbeným a kolikrát jediným dopravním prostředkem.
Z tohoto důvodu se Lelong (fran.návrhář) snažil uhájit pařížské módní salóny (po jejich likvidaci by zaměstnance s vysokou pravděpodobností čekalo totální nasazení v Říši). A co by mohlo napomoci více než dobře oblečené Pařížanky? Jednalo se o velmi sofistikovaný odpor. Nikdo by přeci nemohl zavřít ženu za hezké oblečení. Dokážete si představit situaci, kdy by přišlo gestapo k Vám do bytu a zatklo Vaší manželku se slovy: „Zatýkám Vás, protože jste hezky oblečená a sluší vám to. Čimž rozdmýcháváte politický odpor proti Říši!" a žena by v této situaci jistě nasadila přihlouplý nevinný výraz člověka co neumí počítat do pěti a odpověděla by: „Politický odpor? Ale já jsem jenom hloupá žena, mě politika nezajímá, chci se jenom líbit!"?....A bylo by po zatýkání. Vedle šarmatních, stylových a dobře upravených Francouzek vypadaly německé ženy jako ošklivá káčátka.
Výraznější model od Jacquese Fatha
Je možné, že by se vůbec móda v centru Říše neujala, uvažovali Němci. A tak nakonec na apel Lelonga (s podporou dobře oděných Pařížanek) od svého plánu přestěhovat centrum módního dění do Německa upustili. Němky nemohly konkurovat Francouzkám. Pařížská móda zůstala kde měla, což zachránilo pracovníky v módním odvětví od již zmiňovaného totálního nasazení. V Německu mezitím vládne idea o skromné, čisté a měšťanské árijské ženě. Němka nechodila odívaná v kožešinách, krajkách, nápaditých modelech a nalíčená, alespoň u těch „slušných" s národně-socialistickým cítěním. Takto uvědomnělá žena se oblékala decentně, krajky a výstřednosti nebyly dle Hitlera přípustné, nelíčila se. Německá móda byla usedlejší. Jak by tedy mohla německá móda soupeřit s francouzskou? Vysoce postavení důstojníci, jenž měli dostatek prostředků, vozili své drahé protějšky do okupované Francie, aby se zde oblékly. Německé šatníky a skříně se také plnily kožešinami, šperky a drahými oděvy, ukradené od separovaných Židů. Nutno podotknout, že lidé z vyšších vrstev se obklopovali luxusem a jejich ženy nedbaly nařízení o skromném decentním odívání, zvláště v zabraných zemích. Němci si poměrně často začínali s ženami na okupovaných územích, které si randěním s okupanty mohly dostat k nedostatkovému a luxusnějšímu zboží. V Proktektorátu Čechy a Morava mohl člověk snadno rozeznat ženy, jenž trávily svůj volný čas v ložnicích německých agresorů díky jejich oděvu. Veškeré kožešiny, dražší šperky, hedvábí, drahé parfémy byly vyhrazené pouze ně. Pro ostatní bylo šatstvo a boty na příděl. Kromě tehdy populárních baťovských dřeváčků, které se vyráběly v mnoha barevných provedeních a byly cenově dostupné i širokým vrstvám, se běžní lidé museli uskromnit.
Hana Krupková, zapojená do činnosti odbojové skupiny Silver A. Momentka z běžného života.
Běžná žena se snažila upravit se „podomácku". Časopisy jako Eva, vydávaly návody, rady a tipy na přešívání. Ze starých pánských obleků vznikají nové v dámském provedení. Do módy pronikají již koncem 30.let s nárůstem politického napětí folklórní prvky. Sudetské Němky a Němci se nechávají inspirovat tyrolskými kroji. Během přísné cenzury stejně tak jako rostla obliba témat, jenž měla vzbudit hrdost a odpor vůči Němcům a pro Němce byla nesnadno rozpoznatelná (jako např. oslava statečnosti Boženy Němcové, K.H.Borovského, výborně jazykově zpracovaná Manon Lescaut Vítězslavem Nezvalem aj.), to samé se dělo v módě. České ženy se nechávaly inspirovat národními kroji, jejichž květinové motivy zapojovali do svých výšivek. Stoupá i obliba folklórně zdobených šátků. Nedostatkovým zbožím byly nylonky, patentované v roce 1939 firmou Du Pont. Nejedna dívka při osvobozování své země kvůli nim padne do náruče americkým vojákům (možná ani člověk nepřežene, když je v tomto ohledu označí za sexuální turisty, kteří platily punčochami). Nedostatek punčoch se řešil namalováním švu na nohy a časopisy vydávaly návody jak precizně napodobit tuto linku (více viz kapitola Líčení).
Namalovat dokonale rovný šev bylo umění. V USA existovaly specializované salony pro malování švů. V Evropě módní časopisy radily jak docílit dokonalé linie.
Období druhé světové války rozšířilo používání již dříve objevených umělých materiálů jako umělé hedvábí z viskózy, které se dále zpracovávalo na oblíbený satén či žoržet, krep, taft. Vznikla buničitá vlna a zpracováním mléčného kaseinu se vytvářely syntetické látky jako např. nylon. Změnu politické situace citelně zaznamenaly módní salóny. Kvůli separování Židů a jejich následné fyzické likvidaci přišly o nejmajetnější skupinu zákazníků. Dům Hany Podolské se přeorientoval na zakázky pro filmový průmysl. Jiné módní salony, vlastněné Židy, prošly tzv. arizací. Postižen byl salon Rosenbaum, jehož majitel včas emigroval do USA a salon Arnoštky Roubíčkové, který se zcela zlikvidoval. Jedno z mála odvětví módy (dokonce snad jediné), které netrpělo nedostatkem bylo kloboučnictví. Slušivé pokrývky hlavy se daly vyrábět ze zbytků, tudíž netrpělo nedostatkem. A mohlo si dovolit popustit uzdu své fantazii a vytvářet zajímavé kreace, které oživovaly obnošené šaty. Změnou prošly kabelky. Dříve nebylo považováno za vkusné chodit s velkou taškou, nosily se malé kabelky, ale riziko vojenského útoku přivedlo do hry velké rozměrné kabely, do kterých se dalo snadno naházet vše potřebné a utéct do protileteckého krytu. Někdy se při nedostatku vyráběly dokonce ze starých koberců. Kvůli častější jízdě na kole se sukně po straně opatřují rozparkem. V této době se mnohé ženy (ale i muži) rozloučily s několikatero šatami pro jeden den. Rozšířilo se celodenní nošení jedněch šatů. Boty se vyrábí z korku, dřeva a zbytkových surovin. Velmi módní jsou boty s korkovou podrážkou na klínku nebo již zmiňované baťovské dřeváčky. S postupem války do oděvu stále více pronikají militaristické prvky a střihy dostávají hranatější podobu, využívá se ramenních vycpávek v kontrastu s úzkým pasem. Sukně se zkracují a nikdy nespadají pod kolena (zbytečné plýtvání materiálem). Konec války přivedl do módního průmyslu naději na lepší časy a novou inspiraci. Dior zavádí svůj New look s korzety a rozšířenými spodničkami. V Československu naděje a snahy o politicky nezávislou módu padla s únorem 1948.
